Chapter Text
Seděly u stolu, každá v ruce hrnek s teplým čajem a nervózně po sobě pokukovaly. Každá si potřebovala najít vlastní rovnováhu, vlastní místo v prostoru, který byl na jednu stranu útočištěm a na druhou svědkem všeho, co se pokazilo. To tíživé ticho by se dalo krájet a žádná z nich neměla v úmyslu promluvit jako první. Co se asi tak říká v takových situacích? Ale vlastně nebylo kam spěchat.
Lilith zhluboka vzdychla, její křídla se nedala přehlédnout a popravdě byla připomínkou její zrady, ale Ava nejen po těch pár letech v druhé dimenzi pochopila, že věci nejsou tak jednoduché, jak mohou na první pohled vypadat. A už vůbec ne pokud je hlavním reakčním prvkem v celé rovnici Adriel. Reya jí o něm toho dost navyprávěla. Mimo jiné i o tom, jak jejich sféra mění lidskou mysl a tělo.
Nebyl na to precedens, ani Reya nevěděla, co se může stát, ale Ava už dávno na sobě cítila, jak to mění i ji. Takže to v zásadě nebyla chyba Lilith.
Lilith se na židli ošila. Působila jako démon z temnoty, přesto seděla pokorně s výrazem odsouzeného vězně.
Svatozář na zádech Avě vibrovala, ale nebylo to nebezpečím. Spíše naopak. Jako kdyby všechny ty emoce, co v Lilith bublaly, cítila i Ava. Doslova se cítila být hromosvodem jejího nitra.
„Nemám v úmyslu ti ublížit, Lilith. A myslím, že ani ty nemáš v úmyslu ublížit mně.“ Zamumlala náhle tiše.
Někdo musel začít. Začínalo to být neúnosné.
Lilith sevřela pevně hrnek a podívala se na čeřící hladinu. Zdvihla znovu zrak a zacukaly jí i koutky. „Omlouvám se,“ konstatovala prostě.
Beatrice se držela stranou, pouze konverzaci přihlížela, připravená zasáhnout jen v situaci, kdy to bude opravdu potřeba.
Ruka porostlá šupinatou kůží si pročísla vlasy. „Vím, že pouhá omluva nestačí, ale přísahám, že jsem to nebyla já. Nebo ne úplně. Adriel… byl v mojí hlavě. Donutil mě věřit věcem… cítit věci…poté, co zemřel, jako bych se probrala ze snu. I když si všechno pamatuju. Bylo to jako bych byla spolujezdec ve vlastním těle a přihlížela tomu, co se kolem děje a zároveň to vnímala jako zahraniční film s titulky. Bylo to skutečné a nebylo to skutečné. Nedokážu… já…“
Vydechla. „Jsem ráda, že jsi naživu.“
„Já vím.“
Ava položila dlaně na stůl, svatozář opravdu fungovala jako spoj mezi neurony. Lilithino zklamání ze sebe samé v ní kolovalo jako čerstvá dávka adrenalinu. Cítila její vztek, její sebe nenávist, frustraci, ten sužující pocit křivdy i slabost. Nebyla to přetvářka.
„Vím, čeho byl Adriel schopný a vím, o co se s tebou snažil, Lilith. Vím taky, že tě to vnitřně ničí. A já to chápu. Opravdu to chápu.“
„Já ale…“
„Odpouštím ti.“
„Cože?“ druhá dívka vypadala skoro vyděšeně, jestli něco čekala, tak to rozhodně nebylo odpuštění.
„Odpouštím ti, Lilith. Měla jsem pár let na to si všechno promyslet. Ráda bych řekla, že jsem i zmoudřela. Hlavně jsem měla dost prostoru si všechno v hlavě přebrat. Nadto nezapomínám, vím, žes mi pomohla. Nebýt tebe, nemusela jsem tady už být. Vím, žes nikdy o tohle nestála.“
Vítr za okny se opřel do zdí ruin a rozezněl je dutým, táhlým tónem. Nebyl nepříjemný. Spíš neúnavný. Jako připomínka, že svět se nehádá o to, co se stalo – prostě jde dál.
„Já taky nikdy nebyla svatá. Vždyť víš, co jsem zač, odkud pocházím, co jsem provedla. Měla jsem čas přemýšlet i nad sebou. Litovat…“
„Litovat? Litovat čeho?“ skočila jí do řeči náhle Beatrice. Neznělo to jako obvinění, ale spíš jako by cítila svůj podíl viny.
Ava se krátce, téměř neznatelně pousmála. „Že jsem pořád utíkala. Před zodpovědností. Před tím, abych si nechala pomoct. Před pravdou, před pocitem, že i já mám na světě svoje místo. Před tebou,“ podívala se na ni smutně, odmlčela se. „A pak jsem najednou neměla kam utéct. Já a moje hlava jsme zůstaly spolu uvězněné na druhé straně. A s námi se tam přesunul i stesk, nenaplněná přání, výčitky a strach, že jsem promarnila svoje šance.“
„To mi zní povědomě,“ zašeptala Lilith. „Já jsem ale neutíkala, já jsem se schovávala. Za cizí vůli. Za hlas, který mi říkal, že to, co dělám, má smysl. Že účel světí prostředky.“ Krátce se nadechla. „Neomlouvám se tím. Jen… vysvětluju, proč jsem si tak dlouho lhala. Proč bylo snadné mě ovládnout.“
Ava k ní vzhlédla. V očích neměla výčitky. Jen pochopení.
„Já jsem ti už odpustila. A myslím, že ostatní ti odpustili taky. Mají o tebe starost. Teď seš na řadě s odpuštěním ty. Musíš odpustit sama sobě. Žes nemohla změnit věci v situacích, na které tvá vůle zkrátka nestačila. A to není slabost.“
„Učím se,“ Lilith zaváhala nakonec. „Některé věci se nedají odčinit. Nedají se vrátit,“ ohlédla se na svá křídla a pohled jí postupně sklouznul po šupinaté kůži. „Ale dají se… přijmout jinak. Bez popírání. Bez hrdinství. Bez zlovůle nebo sebelítosti.“
Přemýšlejíc nad jejich podobnou situací, Ava roztáhla dlaň, pod jejíž kůži zatančila zlatá luminiscence. „Když jsem byla na druhé straně, Reya měla takovou teorii… tvrdila, že svatozář už nikdy nebude relikvií, za kterou jsme ji doteď měli. V průběhu těch let, které jsem tam strávila, se stala mojí součástí. I kdyby mi ji chtěl někdo vyrvat z těla, bude mu to k ničemu, protože už bude jen pouhým kusem kovu. Její samotná energie zůstane se mnou. A až zemřu, zanikne se mnou.“
Obě dívky na ni hleděly s úžasem. Vzduchem vířily všemožné dojmy. Strach a obavy, ale taky úleva a jakýsi vnitřní klid. Podivné souznění a taky hrdost.
V neposlední řadě Ava cítila z Beatrice starosti, které směřovaly právě jejím směrem. Věděla, že pokud se to dozvědí jejich nepřátelé, bude jako lovná zvěř. Už nepůjde o to, kdo bude nosit svatozář, už půjde o to, kdo se zbaví poslední válečné jeptišky. A kdo nastolí nový řád.
„Předpovídala, že časem se ze mě stane něco… někdo mnohem silnější, než byl Adriel. A na Zemi to bude mít větší dopad. Nikdy se s podobným případem nesetkala, takže jsou to všechno jen dohady, ale myslím, že měla pravdu. Už první den na Zemi jsem cítila… že je něco jinak. Že jsem mocnější, než jsem bývala předtím. Že je svatozář se mnou spojená na daleko vyšší mentální i fyzické úrovni. Jako by doslova byla mojí součástí odjakživa. Orgánem, který jsem doteď nepoužívala. Nedokážu to přesně popsat, je to stále nový a neidentifikovatelný vjem.“
Byla to Lilith, kdo to řekl jako první nahlas: „Takže jsi poslední svého druhu. Poslední nositelka svatozáře. Poslední požehnaná.“
Ava přikývla. Nebylo k tomu co dodat.
Za okenicemi šlehal vítr o kamenné stěny, hučelo to a pískalo, déšť bušil do skla.
„Veškerá rozhodnutí už jsou jenom tvoje, Avo,“ řekla tiše Beatrice. „Nikdo už ti nemůže přikazovat, co máš dělat. Můžeš všechno opustit a žít svůj život. Nikdo by ti to nevyčítal.“
„Jako bys nevěděla, že bych svoje sestry v tý šlamastyce nenechala. Třeba to není boj zítřka, ale nakonec k němu dojde. Můžu být naštvaná a můžu být zklamaná, ale svět naši pomoc potřebuje. Nemůžu jenom přihlížet, jakmile můžu něco změnit. Určitě nezvládneme napravit všechno, ale můžeme se snažit, dokud to půjde. Věc se má tak, že zatím nevím, co pravděpodobně jednou dokážu.“
„Už teď jsi jiná.“
Beatrice se neptala, konstatovala.
„Jo. Pochopím, když nebudeš chtít…“
Umlčela Avu tím, že spojila jejich prsty na stole. „Na tom nezáleží. Jsi zpátky. A pořád jsi to ty. A možná Lilith není jediná, kdo by si měl odpustit.“
Z nějakého podivného důvodu to dávalo smysl, ačkoliv Ava reálně neměla pocit viny. Ale v hloubce mysli ji neustále něco našeptávalo, že před svým odchodem mohla všechno zvládnout líp.
Tu emoci přesycenou nejistotou obrátila v žert: „Víš, jsem teď vlastně o rok starší než ty, takže už tě nemusím poslouchat!“
Čaj v šálcích i konvici pomalu stydl, přičemž se jejich konverzace protáhla až do noci. Celý rozhovor se nesl v klidném a smířlivém duchu. Vyříkaly si vše, co potřebovaly a Ava mezitím kontaktovala i Matku Představenou a Camilu, které potvrdily, že dorazí následující ráno. Předala jim souřadnice a nechala pro jistotu na zapůjčeném telefonu zapnutou i polohu.
Zatímco se blížila půlnoc a čas jít spát, v tom konečném tichém souznění už nebyla přítomna žádná sklíčenost nebo obviňování. Pouze tři ženy, které přežily i navzdory pochybení, ztrátám a zradám. A které se rozhodly, že zítřek má smysl prožít právě proto, že není dokonalý. Protože svět není dokonalý. Lidé nejsou dokonalí. Ale přesto se vždy mohou snažit být lepšími.
A odpustit si navzájem.
Protože s odpuštěním přichází i naděje.
Avu s Beatrice ani nenapadlo, že by se rozdělily i během spánku. Beatrice Avě nabídla místo ve své posteli a Ava bez váhání přijala. Mezi nimi viselo tiché pochopení, stále nevyřčené nahlas a snad i s nějakými pochybnostmi, ale oběma bylo jasné, že teď, když se konečně zase našly, už se nerozdělí. Na to nebyla třeba být raketový inženýr, z celé atmosféry mezi nimi by to vyčetl i slepý.
V hluboké tmě Beatrice vyhledala Avinu ruku, zalapala krátce po dechu, a pak si dodala odvahu konečně rozvinout to palčivé téma, které bylo třeba probrat.
„Já… já jsem se modlila. Nemodlila jsem se k bohu, ale k tobě,“ hlesla. Hlas se jí jemně třásl, chystala se obnažit všechny své emoce. „Každý den.“
Ava palcem pohladila hřbet její dlaně. „Já vím. Slyšela jsem tě. Poté, co jsem se vrátila, slyšela jsem tvoje modlitby jako bys byla se mnou. Hádám, že to je nějaká posílená schopnost, kterou jsem si přinesla ze sféry andělů. Camila tomu začala říkat svatá GPS, protože díky tomu jsem tě dokázala najít.“
Chvíli bylo naprosté ticho.
„Děsí tě to?“ optala se Ava vzápětí, protože to ticho ji znervóznilo. Její sílící moc musela Beatrice děsit. Nebylo to přece normální.
„Ne, ne… já jen… že,“ nedokázala zadržet smích, „zní to tak šíleně. Osudově.“
„Takže se mě nebojíš?“
„Avo, co teď cítím, vážně není strach.“
„Co teda?“ cítila, jak jí svatozář pulzuje v divokém taktu tlukotu srdce. Jako rytmické staccato.
„Nejspíš trochu stud za to, co sis ode mě každý den vyslechla, ale popravdě… zní to spíš romanticky. Jako z románu. Asi jsi jiná, mocnější, ale jsi…“
„Tvoje,“ zašeptala.
„Pořád a navždy tvoje. Pokud… pokud teda budeš chtít. Nechci tím nic předvídat, teda nic, co bys… víš… a tvoje modlitby byly nádherné a vůbec by ses za ně neměla stydět… každý den jsem se na ně těšila… chci tím říct, že… snad si je myslela, jak si je myslela a já si nechci nic domýšlet, jestli sis to opravdu myslela, myslím… protože… uhm… zkrátka jestli budeš chtít… “ začala překotně koktat a dech se jí s každou větou zadrhával.
Umlčela ji.
Beatrice.
Polibkem.
Několik vteřin na to se odtáhla.
„Moc myslíš,“ zasmála se Avě do rtů a přejela jí bříšky prstů po tváři. Byly hebké, něžně jí putovaly po lícní kosti až k čelisti a Ava se pod tím dotekem cítila v bezpečí a naprosto šťastná.
Jejich rty se znovu setkaly, dlaně se opřely do kůže na krku a těla přisunula k sobě, aby vyhledala teplo. Nebyla ani třeba vyslovit ta dvě slova. V ševelivém bubnováním deště o okapy, které je svým uklidňujícím tempem konejšilo ke spánku, se k sobě vděčně přitulily.
„Myslela jsem, že jsem tě ztratila,“ zašeptala Beatrice Avě do ucha předtím, než je dostihl spánek.
„Já taky, tolik to bolelo, byla jsem zoufalá. Snažila jsem se dostat domů k tobě celou tu dobu,“ hlesla Ava unaveně. „Ale vesmír se mě ještě nechce zbavit. A vypadá to, že touží po tom, abychom přecejenom zůstaly spolu.“
Ráno bylo hektické. Plné objímání, slz i nadšení.
Všichni přítomní věděli, že s Matkou Představenou to nebude nejsnazší a Lilith stejně tak neočekávala nic bez obtíží. Ava netušila, co všechno si řekly, když si ji vzala stranou, ale jakmile se vrátily, atmosféra se viditelně uvolnila.
Koneckonců i hlava jejich Řádu si byla vědoma toho, že hledání a pochopení sebe sama je celoživotní cesta, která se stáčí směry, jež člověka dokáží překvapit. Život je jen to, co se stane mezitím. A ani nad ním nemá jeden vždy plnou kontrolu.
„Co teď bude dál?“
Camila si je všechny prohlédla se svou obvyklou zvídavostí.
„Vím, že politická situace eskaluje, ale myslím, že než se do něčeho pustíme, musíme vymyslet plán. Ava…,“ Beatrice svým pohledem vyhledala dívku, aby si vyžádala povolení mluvit o věcech, které spolu probíraly včera.
Ani nemusela, protože ta se ujala hned slova.
„Za předpokladu, že máme bojovat s Prvorozenými a církví, potřebuju být na to připravená. Každým dnem se učím ovládat nové schopnosti. Jsem naše eso v rukávu, protože pro svět jsem ztracená v Adrielově světě. Nebo mrtvá. Pravdou je, že jsem silnější, než jakákoliv nositelka svatozáře kdy byla. Sama nevím, co to znamená, ale dejte mi čas a budou naše šance mnohonásobně vyšší. Nepřátelé na to nebudou připravení.“
„Takže se vrátíš k tréninku?“
„Víceméně. Jo. Ráda bych…,“ udělala pár kroků a postavila se k Beatrice. „Pokud bys s tím souhlasila, ráda bych zůstala na chvíli tady. A trénovala s tebou. A pročistila si hlavu. Jen na nějaký čas. Ale jestli se chceš vrátit, tak…“
„Ráda zůstanu.“
Tiché pronesení. Pouhá dvě slova, která znamenala svět.
Beatrice neměla v plánu se vrátit k Řádu jako sestra, ale taky neměla v plánu Avu opustit. Už nikdy. Možná přišla o víru v Boha, ale její víra v ženu, kterou milovala, byla neochvějná.
Camila se tiše zachichotala.
Lilith si odkašlala. „Vrátím se s vámi. S vaším svolením, Matko Představená.“
Krátké přikývnutí a vše tím bylo potvrzeno.
„I bez svaté válečnice máme pořád svoji práci. My tři se vrátíme a vy dvě,“ ukázala nejstarší z nich na ně gestem, „si vezměte času, kolik potřebujete. Kdyby se snad situace neúnosně vyostřila, kontaktujeme vás.“
Pak položila dlaň na ramena obou mladých žen. „Jsem ráda, že jste se zase našly a že vás máme zpátky. Členky Řádu nebo ne, klášter bude pro vás vždycky domovem.“
„Protože tahle rodina drží při sobě,“ dodala Camila.